Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doufám, že nebudu prohlášen za kacíře, pokud napíšu, že novinka těchto rockových alternativců z Finska, vydávajících pod stájí Lifeforce Records, stojí někde mezi současnou tváří kultovní ANATHEMY a švédských náladotvůrců z KATATONIE. Nenapadá mě přiléhavější vyhranění teritoria, po kterém se THE CHANT pohybují. Pomalu tekoucí kytarovka si lebedí v melancholickém rozpoložení a nenápadných melodických postupech, které si člověk rychle oblíbí. Pokud hledáte nekonfliktní podzimní kytarovku plnou teskných vybrnkávaček a klavírních podmazů na brouzdání spadaným listím, tak toto je přesně to, co hledáte.
Pokud jde o výše zmíněnou KATATONII, příbuznost nejvíce pečetí vokál Ilpo Paasela, které má velmi podobnou stavbu linek i barvu hlasu. S tím souvisí i druhá tvář alba, která sebou přináší určitou téměř posmrtnou strnulost v projevu, která sice v koloritu celku zapadá přesně na své místo, ale vyznívá trochu unyle a jednotvárně. Tomuto vyznění přispívají další dvě vlastnosti alba „New Haven“. Tou první je stále podobná (byť podmanivá a okouzlující) nálada ve skladbách a tou druhou absence výraznějších skladeb, pominu-li závěrečnou osmiminutovku „Come To Pass“. I díky tomu tato zasněná baladická podzimní nahrávka lehce splývá.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.